kde se bere láska
Napětí stoupá. Sedím doma a modlím se, abych se odhodlala zvednout. Přemýšlím proč. Kde se bere ta síla, co nás vystřelí z našeho bezpečného prostoru do neovladatelné a nezkrotné řeky života. Momentálně ji vidím jako hrozbu, která mě v prvním možném momentě hodí na ostrý kámen a nechá mě vykrvácet na vlhkém břehu v osamělé tichosti. Rozhodně nedohlédnu na barevné dno, neužívám si plavbu ani okolní krásy přírody. Došel mi cukr. Došel mi kyslík. Došlo mi všechno. Jako když rozsvítíš nově vyměněnou žárovku, když už sis přivykla dělat věci potmě. Najednou vidíš všechen nepořádek, který doteď shovívavě zakrývala tma a tys mohla věřit, že když se každý večer protápeš do postele, tak je všechno v pořádku. Není. Tahle karanténní situace svítí ostře do všech zaprášených rohů a já v tom marně hledám záblesky naděje. Zabíjím čas po minutách jako bezohledný vrah a přemýšlím nad otázkou, kterou jsem nedávno dostala. Kde se bere láska? Kdysi mi můj kamarád řekl, že láska je opakem strachu.
