kde se bere láska

Napětí stoupá.

Sedím doma a modlím se, abych se odhodlala zvednout. Přemýšlím proč. Kde se bere ta síla, co nás vystřelí z našeho bezpečného prostoru do neovladatelné a nezkrotné řeky života. Momentálně ji vidím jako hrozbu, která mě v prvním možném momentě hodí na ostrý kámen a nechá mě vykrvácet na vlhkém břehu v osamělé tichosti. Rozhodně nedohlédnu na barevné dno, neužívám si plavbu ani okolní krásy přírody. Došel mi cukr. Došel mi kyslík. Došlo mi všechno. Jako když rozsvítíš nově vyměněnou žárovku, když už sis přivykla dělat věci potmě. Najednou vidíš všechen nepořádek, který doteď shovívavě zakrývala tma a tys mohla věřit, že když se každý večer protápeš do postele, tak je všechno v pořádku. Není. Tahle karanténní situace svítí ostře do všech zaprášených rohů a já v tom marně hledám záblesky naděje. Zabíjím čas po minutách jako bezohledný vrah a přemýšlím nad otázkou, kterou jsem nedávno dostala. 

Kde se bere láska?

Kdysi mi můj kamarád řekl, že láska je opakem strachu. Nechápala jsem. Už tomu rozumím trochu lépe. Přes strach si těžko dokážeme užívat cokoli, co obsahuje lásku. Láska je pohyb, strach je paralyzované zírání do prázdna. Láska jsou nekonečné možnosti. Strach je nekonečné množsví katastrofálních scénářů. Láska vede k plnému životu. Strach k nekonečnému umírání. Kde ale vzít lásku a nekrást? Prý chodí po trojici spolu s vírou a nadějí. Přemýšlela jsem, jestli jsem ji našla u Boha. Zjistila jsem, že tu byla mnohem dříve. Klepala na dveře pokaždé, když jsem se dotkla někoho dalšího. Když jsem vzala štětec do ruky. Když jsem viděla úsměv druhých. Lásku vidíme v očích našich rodičů od chvíle, kdy příjdeme na svět, v očích lidí, s kterými zažíváme radost. Je nepodmíněná, ale je návyková, chceme jí víc a tak děláme všechno pro to, abychom jí získali. Je ale mnohem více jako voda, nemůžeme jí všechnu vlastnit, ale můžeme si užívat její proud, můžeme se v ní koupat, cákat, je naší součástí, ale těžko jí sevřeme v dlaních. Čím více se snažíme ji zkrotit, vlastnit, obejmout, tím více začínáme kopat a topit se. Nechat se unášet proudem je to nejtěžší, znamená to být upřímný k sobě i druhým, respektovat sílu proudu i jeho přirozené cesty a poddat se. 

Kde se tedy bere láska? Nebere, prostě je, v nás i všude kolem, kdo jí chce brát, ten ji nikdy nezíská. Zní to jako kýč z motivačních knih. Mnohem víc je to ale dno mých vlastních úvah v samotě vnitřního žaláře. Nesnažit se zíkat lásku totiž znamená nepřesvědčovat druhé o tom, že jsem ji hodna, že jsem obrazem, na který se chtějí dívat. 

Včera jsem malovala, rozčíleně jsem přejížděla štětcem po papíře a říkala si "tohle se přece nebude nikomu líbit, barvy k sobě nepasují a motivy nejsou dost sluníčkářské". Snažila jsem se nacpat své těžké myšlenky do pozitivních motivů, po tvářích mi tekly slzy, protože výsledek nebyl líbivý pro druhé, ale ani neříkal nic moc o tom, co právě zažívám nebo co bych chtěla sdělit. A v tom mi došlo, že tak vypadá i můj život. Snažím se zalíbit, ale snažím se, aby bylo vidět i něco, co je opravdové a z výsledku mi tečou po tvářích slzy. Není to ošklivé, je to jen osamělý barevný kus papíru, ke kterému nemám vztah ani já, ani ostaní. Můžou být technicky dobré. Můžu použít ten nejlepší materiál, ale k ničemu to nebude. Žiju katastrofický scénář navzdory všem nástrojům, které jsem se naučila ovládat, abych se mu vyhla. To nejhorší už se stalo, to bere strachu vítr z plachet a dělá z něj jen obyčejný vykřičník. Už má zase jen varovnou funkci, abychom bezhlavě nejednali proti svému přesvědčení. Už je zase jen dobrým sluhou lásky.