Cesto, piš!

Nejsem typ na psaní cestopisů, cestování není o tom, že vám někdo poví o tom, co zažijete. Je to o tom to zažít. Jediné co můžeš sdílet, je vlastní pohled dovnitř sebe, ve všem co říkáme, děláme a vidíme se odráží především naše vlastní já. Ať se chceme sebevíc dostat k lidem, dostáváme se jen hlouběji do sebe a čím více poznáváme druhé, tím více poznáváme zase jen sami sebe. Já jsem teď někde hluboko v říši vlastních nejistot, hodnot, zážitků, preferencí, lásek i nelásek, směřování, smyslu i nesmyslu. Doufala jsem, že když sestoupím až sem, bude to všechno mnohem více urovnané, jasné, uklizené. Místo toho vidím barevný koktejl, trochu do fialova, modra, se záblesky žluté a kolem proplouvající nepravidelné kousky zlatých plátků. A pořád někdo něco přilévá. A já mám strach, že tenhle koktejl bude hrozně hnusný, víš, když máš moc ingrediencí a je to jako když vaří pejsek s kočičkou. moc překombinované, moc přeplácané, ne vždycky když dáš dobrých věcí moc, tak to bude moc dobré. žongluju s těma věcma, padají mi z rukou a já je všechny chci, všechny jsou krásné, zářivé, co na tom, že výsledek bude hnus. chtěla bych jen sedět v tom víru a rozhlížet se kolem. co pak? svaly by zakrněly a oči by se unavily, pomalu bys zchátrala. jenže čím víc se to blíží, tím jsi nejistější, nechceš se vrátit a nemůžeš odejít. chci jen ležet. nemuset nic. nejíst. nepít. nebýt. být neviditelná. neslyšitelná. necítit nic. k čemu je se snažit? usmívat se na svět? prostě toho mám jen moc. zbytečnost. marnost. tma.

Bořím mýty vlastní dokonalosti, kterou jsem za roky snahy vybudovala. Přála jsem si být takovou, jakou mě lidé chtěli. Vzornou, správnou, usměvavou, neobtěžující svými problémy, aby mohli zavolat "haleluja, Pán ji zachránil". Zachránil! Ale zdaleka ne tak, jak si svět představuje. Nezachránil mě od bolesti, zklamání, povrchnosti, nejistot a strachu. Tohle všechno jsou věci, kterými všichni více či méně procházíme, Zachránil mě od toho, aby v tom tkvěla moje hodnota. Zachránil mě od toho, aby mě můj strach definoval a aby mě odsouzení nebo přijetí lidí poslalo přímo do nekonečného života v nebi plném lásky a povzbuzení nebo pekle zavržení.

Celý svůj život jsem sledovala druhé a snažila jsem se jim zalíbit, pomalu jsem předávala otěže druhým, jako by na nich závisel celý můj život. Byla jsem tím, kým mě zrovna chtěli mít a pak jsem vlastně nebyla nikým. Hranice mé osobnosti se rozpouštěly v osobnostech ostatních a já jsem byla čím dál zmatenější, když přišlo na otázku, co z toho jsem vlastně já. Odpověď nemám. Vím ale, kdo nejsem. Nejsem ty. Nejsem automat na plnění přání. Nejsem pilulka štěstí. Nejsem odsuzující rodič, který se na tebe káravě dívá, protože si nedokážeš dát život dokupy. Nejsem altruistická samaritánka, která chce spasit svět. Nejsem zářivý instagramový profil s miliardou followerů. Jsem jenom holka, co někdy sama zoufalá sedí ve vyklizeném bytě a hodně nahlas brečí, protože si není jistá, že chce druhý den znovu vstoupit do toho cirkusu zváného svět a chodit tam před zraky všech vysoko nad zemí na proklatě tenkém laně. Snad proto každý krok pečlivě posuzuju, zvažuju, kam šlápnu, sleduju lepší provazochodce, čtu knihy, ptám se lidí i Boha a snažím se na publikum dole usmívat. To, kam jsem došla mě stálo spoustu sil a času a ne, není to dokonalé, ale po těch letech začínám chodit po laně proto, že mě to baví, že miluju pocit, kdy se posunu dál, dozvím se víc, vydržím víc a můžu být druhý den o kousek lepší a ne kvůli publiku, ne kvůli strachu, že když spadnu, vysmějou se mi, ale leda proto, že v tom publiku může sedět někdo, kdo by chtěl zkusit chodit se mnou.