jez sMÍRou

Stojím uprostřed přeplněné kuchyně, mluví na mě podivně vypadající kluk, z kterého čiší neupřímnost a faleš a já mám za sebou týden v zápřahu a tak se jen přesvědčuju, abych vydržel ještě minutu držet ten univerzální slušný úsměv a automaticky pokyvuju hlavou, abych to měla rychle za sebou. Jen co zmizí ve tmě nočního města, začnu do sebe zuřivě házet makadamové ořechy po hrstech a zakusuju to kedlubnou. Jední věci, které teď ve svém režimu můžu. Až po čtvrté hrsti a druhého kedlubnu mi dojde, co to dělám. Nejím. Snažím se vyrovnat se stresem. Mechanické kousání zaměstnává můj mozek i ruce. Zuřivě do sebe cpu další hrst i když už si uvědomuju, co se vlastně děje a snažím se bránit. Moje ruce jsou jakoby odpojené a krmí mě dál i když křičím, že už nechci ani jedno další sousto. Připadám si bezmocná ve svém vlastním těle. Cítím, jak mi opuchají oči, protože jsem na ořechy alergická a jídlo v puse jakoby bobtnalo a ztrácelo svou přirozenou chuť....

Nepoblila jsem se, ale měla jsem na mále! Ve chvílích jako je tahle a v téhle obzvlášť si uvědomuju, že jídlem zaháním stres. Nejím, jen se zaměstnávám, abych mohla vypnout. Přesně proto taky kouřím. Odpojuju se ze světa a přepínám na autopilota. Mozek jako by říkal "dejte mi chvíli pokoj, potřebuju restart" a bez optání se vypíná. Snažím se tomu bránit. Dělám si super snídaňové speciality, smoothie bowls, vajíčka na tisíc způsobů a hlavně skvělé kafe. Bohužel ani tohle nepomohlo a tak jsem se zase dala do výzvy Whole30. Žádný cukr, lepek, luštěniny ani mléčné výrobky na 30 dnů. A já navíc teď bojuju s ořechy. Je vlastně jedno jestli se stanete závislými na čokoládě, ořeších, čaji s citronem....to všechno ve velkém množství je problém ro tělo a to chování je problém pro mozek. Nechci potřebovat tyhle záchvatovky pokaždé, kdy je toho na mě moc. Učím se dýchat, uvědomit si, co se děje a vysvětlit svému mozku, že to není nic hrozného, že to zvládnem a brzo bude konec. Učím se vybírat jen nezbytné stresové situace, které jsou časově omezené. Snažím se nebýt ve stresu neustále a dlouhodobě a taky se učím odměnit se něčím jiným, než jídlem (i když naposled to byl třeba whole30 deník a to je pořád dost blízko jídlu :D).

Jsem za polovinou programu a povoluju v křeči, kterou držím celý svůj život. Panický strach z nepřijetí a tloušťky. Přesvědčení, že jsem předurčena k tomu být tlustá a nekonečná snaha postavit se té nepřízni osudu s předem negativním výsledkem. Hubnutí a přibírání bylo mým životním kolotočem. Teď si uvědomuju, že nemám tohle tělo jen půjčené, je moje, je takové, jaké je a je jen na mě, co s ním udělám. Nemusím se nikomu zodpovídat za to, co jsem s ním udělala kromě sebe. Konečně si uvědomuju, že moje tělo není hrou osudu, ale výsledkem mých každodenních rozhodnutí, není neměnné a nechová se, jak se mu zachce. Vím, jak samozřejmě to zní a vím, že k tomu AHA momentu jsem musela dojít sama. Stejně tak vím, že to povolování křeči a míření ke svobodě bude ještě nějakou chvíli trvat, ale konečně už vidím naději na smír, složení zbraní a možnost jít dál s vědomím, že se na sebe můžu spolehnout a nemusím neustále bojovat.