rande se snídou

Jsou dny, kdy je mi líto jíst, co jsem si navařila, protože to vypadá tak úžasně, že se s tím nechci rozloučit. No a pak jsou dny, kdy věci ledabyle naházím na talíř a uspokojuje me už jen ten pocit, jak hrozně neinstagramově to vypadá. Dneska jsem usedla k jedné takové snídani, se zalíbením jsem koukala jak se pomalu potápí nesourodé kusy jablek do kurkumového mandlového mléka následované hrstí borůvek. Měla jsem z toho radost pramenící z mé barevné úchylky, všechno k sobě tón v tónu ladilo, jenže pak jsem to do sebe začala házet. Pamatujete na ty hlášky matek a babiček u nedělního oběda? “Nehltej tak, vždyť ani nevíš, co jíš”, tohle alespoň u nás znělo pravidelně. Někde v půlce tohohle skvělého jídla jsem si uvědomila, že pořádně nevím, co jím. Sleduju nějaký plán, udělala jsem si výživnou snídani, jsou tam všechny vitamíny a živiny, které moje tělo potřebuje. Hrozně mě ale prudilo to konzumovat kousat, vnímat jídlo, uvědomovat si chuť, stačil mi pocit, že dělám správnou věci a plním plán. Je vtipné, jak naše návyky v tak malých věcech, jako je jídlo mohou odrážet naše vzorce chování v životě. Někdy ho prostě hltám, pořádně nevím, co jím, stačí mi vědět, že to je dobré, správné, podle plánu. To se na mě nemůže nikdo zlobit, ne? Fakticky nedělám nic hrozného. Jasná, ale problém je, že mě to brzo začně prudit, otravovat a vyčerpávat, budu se snažit naplnit minimum nutné ke splnění plánu, abych pak mohla jít dělat něco zábavnějšího, něco, co mě vážně BAVÍ! Proč mě tohle už nebaví? Protože už to zvládám a chci něco víc? Chci se naučit sníst všechno, co jsem si navařila a chci si navařit všechno, co chci sníst. Někdy totiž jen podle pravidla “jezme, abychom žili” naházím na talíř pár věcí a jím je jen z nutnosti.

Mám pak lepší náladu? Ne

Jsem najezená? ne, jdu se docpat ořechama a kafem!

Jsem se sebou spokojená? Ne

Cítí se moje tělo ceněné a milované, když mu sypu jídlo jako do koryta? Rozhodně ne!

Kdybych se k někomu chovala tak, jak se někdy chovám k sobě, asi by mě moc rád neměl a dost věřím, že kdybych se tak chovala ke svým podřízeným, těžko by ovládali chuť chrstnout mi horkou kávu do obličeje hned po příchodu do práce.

Takže co? Svět neuteče, bude se točit dál ať odepíšeš na pracovní maily při snídani nebo až po ní. Když to ale zvládneš až po ní a dáš si rande se svým jídlem, zjistíš pár věcí

Že to krásné a výživné jídlo ti dělá radost a má mnohem víc chutí, když ho pořádně pokoušeš

Že všechny ta barvy, struktury tě nasytí nejen v těle, ale i v duši, když si dáš čas uvědomit si, že jíš

Tvoje tělo se určitě zaraduje a bude mnohem ochotnější dělat všechno, co po něm chceš, když mu dáš chvilku, aby si jídlo užilo

A pak tvoje mysl a tělo budou zpívat stejnou písničku. Zní to zkurvně sluníčkářsky, ale prostě to funguje a funguje to i v životě. Když to, co děláš děláš v přítomném okamžiku a užíváš si to, pak jsou spokojení všichni včetně tebe. No a proto je dobré udělat si dobrý plán cesty, aby to, čemu ten cenný nedělený čas věnuješ mělo opravdu smysl a bylo v souladu s tím, kam chceš dojít.