manŽELství.

poslední roky jsem o něm slýchala jako o smyslu života ženy. cílem by pro ni mělo být najít "toho pravého", otestovat ho a založit s ním rodinu, mít kopec dětí a naučit se uvařit mu ten nejlepší guláš, protože to je základem rodinného štěstí. pak jsem sledovala mnohé páry jak s tímto údělem boujují, rozhodně se to stalo náplní jejich dní spolu s plenkami, úkoly, únavou, mlíkem na mozku a nulovým osobním životem. pak jsem sledovala další. takové, kteří se snaží z toho údělu uniknout, protože postupem času došli k tomu, že cíl jejich života je jiný, že už dávno vyšli jiným směrem a tohle byla slepá odbočka, často pořádná zacházka. vracejí se z ní zranění, vysílení, ale šťastní. mají totiž zpátky svůj život a smět. 

možná jsem skeptik. možná idealista. všechny tyhle pohledy mi pomohly zformulovat odpověď na otázku, proč ještě nejsem ve vztahu. trochu ti o ní povím...

cíl mého života je dojít domů. kdysi jsem měla sen o cestě, po které jdu, těším se domů, za Tátou, jdu s hlavou vztyčenou a někdy bosá, cestou se zastavuju s lidmi, kteří sedí na patníku a někdy se s nimi pořádně zdržím, ale není to zdržení. vyprávějí mi o své cestě, prozrazují rady, jak jít dál, učí mě a nastavují zrcadla. přinášejí radost i slzy a tak s nimi nikdy neni ztráta času. vím, že do cíle dojdu pokud nezapomenu směr, kterým jsem se vydala a pak se můžu zdržovat cestou jak dlouho chci. stejně vždy znovu vyjdu. 

neusazuji se. nestavím domy ani stany. nemám víc, než to, co unesu. a když mám víc, dělím se o to cestou. pokud bych jednou měla najít někoho, kdo bude po zbytek života se mnou, bude to poutník jako já. ten, co směřuje taky domů a jde svým tempem. někdy ho celý den nevidím a někdy jdeme bok po boku. někdy spolu pohodlně mlčíme a někdy si vyprávíme příběhy, které jsme cestou vyslechli. večer si složíme hlavu do klína a společně nabereme síly na další cestu a někdy taky ne, někdy jeden z nás jde i přes noc, protože ho ráno někdo očekává, někdo, kdo ho potřebuje. někdy se zastavujeme spolu a někdy každý zvlášť. oba víme, že ten druhý tu je, vždycky bude a když je třeba, kousek cesty nás ponese. nemusíme se držet za ruce, protože ruce potřebujeme, abychom se dotýkali těch kolem. nemusíme ostatním dávat důvod k závisti, že nejsme sami, ale důvod k vděčnosti, že jsme tu pro ně. je to někdo, kdo se neusazuje, nehledá vlastní naplnění. je to parťák na cestě a někdo, kdo večer u ohně zahraje na kytaru a dokáže vzbudit tu nejmilejší atmosféru, kdy jsou si všichni na dotyk blízcí. ten, kdo nese těžší náklad, když je potřeba a umí rozdělat oheň. a já mu za to uvařím jeho oblíbené jídlo. 

manželství je pro mě společná cesta, na které se dva lidé nepotřebují, ale chtějí potkávat. kde oba mohou být naprosto sami sebou a čas od času si uvědomit, jak krásné je na světě mít někoho, pro koho jste na prvním místě, kdo se raduje z vaší přítomnosti a uvědomuje si, že vaše jedinečnost spočívá ve svobodě být sám sebou. uvědomit si, že se mám více radovat z chvil, které spolu strávíme než plakat nad těmi, které jsme spolu nezažili a že za celou tu dobu nechci mít zamotanou hlavu a ztratit pohled na cíl přede mnou. manželství je pro mě laskavý slib, který nesvazuje a neškrtí, ale podpírá a dává sílu. je pro mě zástupcem božího království na zemi. není pro mě smyslem, ale pomocí na cestě za smyslem.

pořád se dívíte, že jsem stále svobodná?