ODEdna

odhodlání

rozhodnutí

energie

výzva

cíl

vize

láska

k sobě

k druhým

k Tátovi

¨

tohle se mi splašeně žene hlavou. nezastavuju, mám zpoždění. celý roky jsem čekala. usínala a vzbouzela se prázdná. naplněná jen kopou nenaplněných očekávání a nenávistí. nenávistí k sobě. a místo toho teď chci být. milovat. snít. že prej katarze. velký rozuzlení a úleva. ležim na zemi. uprostřed všech hadrů, co jsem za ty roky nashromáždila. a je mi fajn. jsem spokojená ve svým bytě, ve svý Praze, ve svým kostele, ve svý hlavě. roste tam velkej hrad, plnej roztomilých maličkostí.

Potřebuju se vypsat z toho všeho, co se kolem mě děje, a proto odkládám svůj umělecký styl, nebo to, co praktikuji v posledních příspěvcích. Chci vám totiž říct něco důležitého. Něco o Bohu a jeho dokonalé lásce, té, která odpouští a přijímá. Zdá se to jako klišé, které slýchám v každé druhé křesťanské písničce o čtyřech akordech, proti kterým jsem tolik let bojovala. Přesto teď musím tiše pokleknout a přiznat, že ať už to lidé, kteří je skládají a zpívají doopravdy hluboce prožívají nebo ne, je to fakt. A čím víc rozmrzám, tím více se mě to dotýká, nevím, možná je to i věkem a doufám, že i nějakou životní moudrostí, kterou cestou získávám. Pan Frankl říká, že i v utrpení nalézáme životní smysl, ale neměli bychom ho vyhledávat. Navzdory svému vědomému útěku ve jménu pudu sebezáchovy se ale pravidelně vydávám cele a dobrovolně na nějaké podvědomé bázi všemu utrpení světa. Snad abych si uvědomila malost svých problému, snad abych se probrala z letargie pohodlí a luxusu, který mi život ve své štědrosti přináší, snad proto, že doufám, že se můj přebytek zázračně přelije do nedostatku druhých, vyrovnají se hladiny a překryjí prohřešky mnohých. Naivně doufám, že moje skutky jsou více láskyplné a altruistické než sobecky alibistické. Na konci však zjišťuji, jak zhnilá jsem uvnitř, jak moc toužím po uznání a vděku, jak moc velký jsem sobec. A až pak, na dně všech svých bolestí, bolístek a nejistot nacházím tu úplně nejhlubší touhu, tu, kterou nemůže naplnit nikdo jiný než Bůh. Čím více dělám, tím více potřebuju lidskou lásku, která mě nikdy nenasytí a až když úplně zoufalá a osamocená zůstanu stát před Bohem, dopadne na mě zoufalství a děs z toho, jak moc ho potřebuju, jak moc bez něj nic nemůže dávat smysl, jak moc bez něj nikdy nebudu schopná stát vzpříma před celým světem. A ještě strašidelnější je představa, že na tomto světě se to nikdy nestane, tady můžu zažívat jen odlesky jeho lásky a to jen když půjdu naprosto odhaleně do vztahů a budu riskovat zranění a věřit, že ho Táta vždycky znovu uzdraví. Musím si ale uvědomit,že nemá jít o sebedestruktivní snahu se zranit, abych cítila aspoň trochu Boží moci, ale o odvážný krok víry. Pořád se mi do hlavy dere myšlenka na tenhle verš "Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný." Když jsem slabá, jsem silná, když si připadám hloupě, jsem moudrá, když mám pocit, že se topím, můžu se vznášet. V poslední době jsem měla sérii snů, které mě vyděsily, vracely mě do minulosti a ukazovaly možné alternativy budoucnosti, které se mi ani trochu nelíbily. Teď už vím, že můžu být silná a přitom milující, že se nemusím bát chybovat, že se 

můžu rozběhnout a letět, že můžu být svobodná. Pak mě ale na zem vždycky srazí lítost. Už ne sobecká lítost nad sebou samou, lítost z bezbrannosti. Tolik bych si přála, aby všichni dokázali cítit svobodu a lásku, tolik bych jí chtěla kousek ulomit a rozdělit se s druhými, které vidím zoufalé a zlomené. Mám lék, bezednou slánku, ale nikdo to nevidí, nechce a já nemám slova, která by vychválila dostatečně její pravou hodnotu. Moje PR je prostě smutně ubohé, ať dělám, co dělám. Docházím do bodu, kdy jsem tak smutná, že bych byla ochotná umřít za jejich šťastný život. Kéž bych si tak byla jistá, že by se to pak opravdu stalo. Jediné, co tady na světě můžeme udělat, je vnést do života lidí naději a lásku, protože ta se pak může šířit jako lavina, lámat staré začarované kruhy a proměňovat. A třeba se mi to povede jen u jediného člověka, ale budu se modlit, aby to mělo co největší dopad na další.