nebe nad Prahou

když jsem byla malá, měla jsem oblíbenou knížku. seděla jsem nad ní hodiny. někdy sama, někdy s babičkou. 

jmenovala se Praha v proměnách světla. 

milovala jsem její barvy. za každým místem byl příběh. příběh babiččina mládí. toulala jsem se Prahou z tepla svého Havířovského gauče. počítala jsem deštníky na staromáku a procházela kampou. zhasínala lampy a rozsvěcela svět za svítání. 

když mi bylo 5, jela jsem na svůj první výlet, abych to všechno viděla na vlastní oči. chtěla jsem si na všechno sáhnout, rozplývala jsem se ve výhledech za soumraku, pozorovala hvězdy na Petříně, klimbala bosýma nohama na lavičce v parku a usínala na studentských kolejích. 

myslím, že mě to předurčilo na zbytek života. neučila jsem se milovat tu krásu, místa, toulky a nekonečnou svobodu. 

tady byl vždycky můj domov. 

a babička byla můj pevný bod. něco, co se nemění.vždycky tu byla. zároveň byla jako nebe nad Prahou. noc se ale nestřídala se dnem, ale chaoticky se měnila nepředvídatelně z minuty na minutu a já se učila vidět zlaté okraje mraků. bylo to milé i zraňující. žila jsem v neustálém strachu z bouřky, deště, větru, který odnese všechno pryč a oči zaslepí prachem. a tak jsem se snažila milovat navzdory větru, který bral dech. možná jsem si tehdy měla jen sednout někam na kafe, kochat se tím zpoza okna nějaké útulné kavárny. 

dnes procházím Prahou. vidím ji tak trochu stejně, ale teď už to není její Praha. je moje. naše. tvořím si vlastní vzpomínky, počítám lidi a lampy a odrazy světel na Vltavě. 

tvořím si své pevné body a je to fajn, ale někdy chci být pořád ta malá holka co si v ušáku prohlíží cizí světy.