první jarní slunce

včera jsem pekla králíka. dneska to nebude báseň. jen několik náhodných vět dohromady. volala jsem tátovi a byla vděčná. za slunce, které se dralo všemožně do promrzlých domovů i do promrzlých srdcí. za slunce, kterým jsou lidé v mém životě. protože někdy nemůžeš udělat nic, abys jim vrátil jejich lásku. samozřejmost, s jakou pro Tebe dělají první poslední. a tak prostě jen sedíš venku a necháváš se zahřívat a víš, že slunci to nijak nevrátíš, nemůžeš mu dát nic nazpátek, můžeš jen přijímat a nedostaneš ani o kus víc než bys měl ani o kus míň než ostatní. a nikdy nepřestane zářit. ale můžeš se před ním schovat. brečet v koutě a závidět všem, co si ho užívaj.
moje první vzpomínky. 
pořád jsem se někde zamykala. neuměla jsem otočit klíčem zpátky a brečela jsem. měla jsem pocit, že mě lidi opustili. nechtěli mi pomoct a já křičela pěkně nahlas. nakonec v naprostém zoufalství jsem vždycky odemkla. a brečela jsem dál. ze strachu. ze samoty. a přitom jsem se zamykala sama.
... pořád to dělám. občas. zamykám se a křičím zpoza dveří. venku jsou lidi, co mě milují a chtějí mi pomoct. ale klíče mám já. a taky je tam zima. a když vylezeš slunce tě oslní a Tobě vyhrknou slzy a chceš utéct. bolí to. ale asi nechci prosedět celý život v tý temný místnosti, mrznout a s rukou na klice doufat, že někdo otevře dveře, ve kterých mám klíče zevnitř. jdu ven. chytat bronz. a pro jistotu si vezmu brýle. aspoň pro začátek ♥