nad střechami sto věží
Poslední dny byly hektický. nefňukám. užívám si to. konečně dělám všechno naplno a stíhám u toho i odpočívat. někdy mám trochu problém, že bych chtěla dělat všechno a zapomínám na to, co je důležité. během týdně se většinou nezastavím a všechny věci vyřizuju po nocích a ve vlaku. vlak je evidentně opět můj nový domov. a těch nových věcí je moc.
nový domov
konečně jsem po letech zase někde doma. je to malej byt, kde mi zatím říká pane jen postel a trocha nechutně růžovýho nádobí. zároveň je to místo, kam se po celým dni nejvíc těším, nejen proto, že se můžu tiše a nepozorovaně svalit na postel a klidně brečet- štěstím i vyčerpáním, ale taky proto, že je tam se mnou někdo, kdo je mému srdci drahý. netuším, jak moc dobrý to byl nápad, na to je zatím moc brzo, ale vážím si všech okamžiků domácí pohody, které zatím sdílíme. přemýšlím nad vzácností vztahů, jako je tenhle a vybavuje se mi věta z knížky, kterou jsem nedávno četla "měli jsme se moc rádi na to, abychom nezkusili spolu bydlet". je mi jedno, jak to vypadá navenek, bydlím se svým nejlepším přítelem a je to specifické, hledáme své hranice a svůj prostor, je to nové, je to zábavné, je to výzva, je to požehnání.
nová pozice
jsem vedoucí. zatím si to pořád moc neuvědomuju. za letu chytám kousky informací a snažím se je všechny pobrat a postavit z nich zámek. nebo kostel. ten už naštěstí stojí a zatím nám nepadá na hlavu. zatím ani všechny ty novoty mě neubíjejí, spíš si tak mimochodem poletují vzduchem. snad je všechny zvládnu pobrat. držte mi pěsti.
nové dovednosti
se strojkem v ruce se ještě moc neznám. je to zvláštní pocit, podepsat se někomu navždy. vždycky je to trochu strachu a trochu těšení se. potkávám neskutečné lidi a vytvářím originály. mám neskutečný štěstí, že lidi chtějí svoje vlastní kousky s mým vlastním podpisem. bylo mi ctí vyrobit naposled tohle dílo. věc, inspirovanou hudbou a osobností nositele. bylo mi ctí bavit se o chaosu a zmatenosti, díky který vznikaj ty nejlepší věci. je fajn se ve věcech někdy trochu plácat, být tak trochu rozbitý a nechat lidi, ať si v tom najdou to svý. děkuji!
(staro)noví lidé
v posledních dnech jsem se setkala s lidmi, kteří září. záři svými vizemi, svým nadšením, svým vztahem s bohem.
ten první je hrdina. vystoupil z lodi a chodí po vodě. má velké modré oči a když mluví, je to jako by vás objímal slovy. záleží mu na lidech a Bohu víc než na vlastním pohodlí a je připravený stát v první linii boje. těším se, až ho poznám více.
ten druhý je zběhlý v církevních systémech a chodí v nich po špičkách a stejně se pohybuje neuvěřitelnou rychlostí. co si budem povídat, někdy je to jako chodit v minovém poli, přesto se mu daří více spojovat než pobuřovat, budovat a milovat místo rozdělovat. být přítelem více než soudcem a moc si ho za to vážím.
třetí je mým vzorem. jeho úsměv rozehřívá srdce a jeho slova jsou moudrá a plná lásky. jeho upřímnost vyzařuje sílu i zranitelnost a za tím vším je vidět, jak přes všechny své pády opravdu hledá Boha. když ho vidím, mám chuť ho obejmout a doufat, že něco z toho, co z něj vyzařuje přejde i na mě.
čtvrtý je diplomat a politik. snaží se bojovat za spravedlnost a tradice. je to lev, který chce bránit to, co stojí na Bohu a přemýšlí nad tím, jak bojovat s láskou i silou. jeho činy mají obrovský dopad aniž by si to uvědomoval. hlavně v mé milované komunitě.
pátý je jako kouzelný dědeček. vybočuje ze všeho, co je tradiční a přesto do toho perfektně zapadá a ctí to. mnohé jsem o něm slyšela a když jsem ho konečně viděla, bylo to milé, bylo to surreálné, bylo to sjednocující a podněcující.
a další kopec jich bylo kolem, ale tihle mě okouzlili a chtěla jsem vám něco z nich dát.
nové zážitky
první školní den je za mnou. byl to masakr. uvědomila jsem si, jak moc jsem z toho vypadla a zároveň jak rychle na to člověk najede. je jedno kolik vám je, ve světle školních lavic, na školních chodbách je nám všem zase 15, máme strach z úkolů, jsme prokrastinující i svědomití, jsme hujeři i lajdáci, sem tam se někomu zasmějeme a nad někým protočíme panenky. a pak si chcem zajít na pivo a všechno to pěkně probrat. do prváku jsem nastoupila poprvé před sedmi lety (díky facebooku, že jsi mi to připomněl) a o sedm let později jsem se procházela stejnými, sluncem zalitými ulicemi Olomouce znovu. bylo to kouzelné a osvobozující. fascinovalo mě, kolik lidí mi popřálo do nového školního roku sílu a moudrost. děkuji ♥
kromě školy jsem prostě chtěla mít víkend pro sebe. udělala jsem si rande, vyrazila na dyzajn market a koupila si konečně něco z kaš-mi-daš toho nejkrásnějšího papírnictví široko daleko. inspirována jedním známým jsem se rozhodla pro inkoust a pero a zážitek to byl nevídaný. když jsem nad kotlem levnéh kafe psala první zápisek, připadala jsem si víc jako malíř a vzadu v hlavě jsem v sobě slyšela toho školáka s prvním perem v ruce. bylo to zvláštní, ale moc milé. zjistila jsem, že základem všeho je jeden jediný vztah. na tom všechno stojí a padá, kolem něj se všechno točí a když nedáme energii a srdce do něj, pak je jedno, co děláme. bohužel jsem příliš často stavěla priority na tom, co je třeba udělat, dodělat, čím je třeba se zaobírat a věřila, že on trpělivě počká. počká, ale s tím čeká i naše naplnění, snahy, cíle. proto jsem se rozhodla víc času trávit s Tátou a taky trochu se sebou. a ono to pak všechno půjde nějak snáz. jak řekl jeden moudrý muž "milujme boha, lidi a buďme neodolatelní pro své okolí"
Komentáře
Okomentovat