sojka v měsíčním svitu

vím, je to divnej název pro blog a asi si říkáte, o čem to sakra bude. po dlouhé době o filmech. překvapivě. na filmy totiž nemám zrovna moc času a když už se najde, většinou usínám v prvních deseti minutách. když už jdu náhodou do kina, je to pravděpodobně kompromis. filmy na který koukám totiž nikdo moc nežere. můj oblíbenej je Lars and the real girl. no ale k mýmu úspěchu. tentokrát jsem se překonala, neusnula, dokoukala. nutno přiznat, že ten první byl v americkém centru a ke konci tam za zavřenými okny už trochu docházel kyslík, což možná dost podstatně ovlivnilo můj celkový dojem a druhý jsem sledovala s marodkem a za intenzivního deště za okny.

a na co jsem to teda vlastně koukala?

MOONLIGHT

ano, správně jste uhádli z názvu příspěvku. dlouho diskutovaný, oskarovým trapasem umocněný snímek. hned na úvod musím předeslat, že na filmu mě nejvíc zajímají barvy. jo, je to jako když si na jídle nejvíc užíváte vůni místo chuť. prostě i kdyby ten film byl hroznej bullshit, ale měl super barvy, budu spokojená. tohle nebyl ten případ. chci říct, nebyl to bullshit. docela mě bavilo, jak málo se ve filmu mluvilo. bylo to jako plout na poklidné vlně barev a vlastní fantazie, jakoby se ten opravdovej děj filmu odehrával někde na pozadí, v mojí hlavě a to co jsme sledovali byl jen trailer, pár zachycenejch okamžiků. bylo to jako prohlížet si starý fotky v mobilu. jako byste toho kluka znali celej život. moc toho o něm nevíte, moc toho nenamluví, ale je tak nějak přitažlivě zvláštní. a pak pochopíte celou jeho situaci a máte ho ještě radši. je to takové to tiché já, které máme každej v sobě. co se mi na něm líbilo bylo, že celé sdělení toho filmu bylo sdělováno opatrně a šeptem. většina americkejch filmů je uřvaná a svoji pravdu vám drze křičí do ucha a u toho se obnažuje nebo rovnou honí. a ta scéna, na kterou celej film čekáte? je úplně na konci a je tak hořkosladká a milá a je v ní všechno, ale nic z toho, co jste čekali. prostě mě to nadchlo a pohladilo to mou duhovou duši.

BLUE JAY

to je druhej film, co jsem viděla. pozor! žádný barvy! ani jedna! je prostě černobílej a ať jsem si celou dobu snažila představovat, jak by vypadal barevnej, moc to nešlo, ta černobílá se k tomu prostě hodila, vyprávěla příběh sama o sobě. a jinej příběh nečekejte. nemám ráda složitý zápletky. tohle je prostě jen exkurze do něčího života. života lidí, co se měli rádi, jednou, kdysi a po letech se znovu setkali. představili si, jaký by to bylo, kdyby ty roky prožili spolu. a na jeden den předstírali, že se nikdy nerozloučili. jen pár momentů, který ukradli osudu nebo vlastním chybám, který kdysi udělali a který je odvedly každýho jinam. od začátku bylo jasný, že takový setkání nebude jen o úsměvech, bude ze začátku těžký, trapný, pak otevře nějaký starý šrámy a nakonec....jo, líbilo se mi to, není to film i životních chybách, ale o uzdravení a naději. jo a prej že to celý byla spíš improvizace než našprtaný texty, proto to zní fakt autenticky.