předvečer všech duhových a den poté
Je to za námi. další nejteplejší týden v roce. další zbytečný festival. nebo ne? myslím, že ne až tak úplně. letos jsem se rozhodla zjistit, jak jsou na tom gay křesťané v Praze. alespoň tedy ti, co mají odvahu se účastnit akcí jako je pride. a odvaha to bezesporu je. být tak trochu na okraji společnosti, tolerován, ale ochuzen o spoustu práv, která jsou pro nás samozřejmá, na to jsou už docela zvyklí. být na okraji církve, tolerován, ale nejen ochuzen o spoustu příležitostí, ale naopak být považován za nemocného, někoho, kdo se musí nejdříve uzdravit, aby byl přijímán, to už nezní moc přívětivě. dokonce to ani nezní moc Kristovsky. přesto se to děje. bohu žel. a nejen bohu je z toho smutno. tentokrát jsem byla poprvé na pride bohoslužbě, na začátku a na konci týdne a bylo to pro mě více než symbolické. všechny akce, kterých jsem se během týdne účastnila nějakým způsobem pořádal logos - společenství LGBT křesťanů. doufala jsem v obohacení a povzbuzení. stalo se, ale ne přesně tak, jak jsem čekala.
první přednáška, které jsem se zůčastnila byla smutná. vedl ji kluk v mojem věku, který tvrdě narayil na církevní pořádky a tradice a když vyjádřil nesouhlas s jejich postojem k referendu pro rodinu, byl dost necitlivě umlčen. a bylo viditelé, jak je stále ublížený. seděla jsem tam a ptala se proč proč lidé přinášejí do církve víc rozporu než souladu, víc boje než smíření? odcházela jsem velmi nepovzbuzená a neměla jsem chuť vůbec cokoli dalšího dělat. marnost nad marnost. trochu ve mě hlodal pocit, že jde jen o další kauzu, ve které se ukazuje zkostnatělost církve a releblii se jen dál rozvrací. když jsem se podívala hlouběji do sebe, viděla jsem, že jsem na tom byla stejně. na začátku mého zájmu stála zbytečná potřeba rebelie a potřeba testovat pevnost a neomylnost instituce. rozhodně nešlo z mojí strany o láskyplný zájem. prostě mi to přišlo vhod. tohle pro mě bylo šokující zjištění o mě samotné, věřte mi, nic příjemného.
v pátek byla další přednáška. anglikánská lesba co pomohla ke zrušení konverzní terapie. původně mě tohle téma dost zajímalo, v průběhu týdne jsem už byla dost rozložená. přesto jsem v pátek s hodinovým zpožděním dorazila na místo debaty a nelituju jediné minuty tam. Jayne Ozanne pro mě byla inspirací ve všem. nešlo ani tak o slova, která říkala a měla opravdovou hloubku, ale o její citlivost, laskavost a opravdovost, kterou naplňovala celou místnost. v každém jejím slově bylo znát, jak moc a opravdově miluje Boha a lidi kolem. ne povrchně, ale hluboce. na konci mluvila o svém snu. nebzl to sen o duhové církvi plné homosexuálních párů, byl to sen o církvi, kde lidé jednají s úctou a na základě lásky jedni k druhým. troufámsi říct, že nikdo neodcházel z místnosti stejný jako do ní přišel. navzdory tomu, kolik jsem tam potkala zraněných lidí, kterým církev ublížila tolik, že jen těžko hledají odvahu poznávat Boha, odcházela jsem s nadějí. nadějí a snem, že jednou bude církev taková, jak jí popisuje Jayne.
když jsem šla v sobotu průvodem, nesla jsem jedno velké "omlouvám se". jen v srdci, ale přesto. omlouvám se za církev, která je plná omylných a zraněných lidí, omlouvám se za sebe a své nesmyslné touhy bořit místo budování, omlouvám se, sa všechny překážky, které jsem kdy já nebo církev kladla lidem do cesty za bohem. došlo mi, že bez Boha to opravdu nezvládneme. nikdy nedovedeme vést církev lépe než ten, kdo ji založil a pokud jsme namyšleně přesvědčeni o opaku, pak se ženeme širokou cestou a spolu s námi i spousta dalších, kteří nám důvěřují a jen Boží milost nám z toho může pomoct pryč.
vždycky chci nést hrdě duhovou vlajku, ne proto abych provokovala, ale protože duha je znamení božího slitování. nade mnou, nad tebou, nad námi.
první přednáška, které jsem se zůčastnila byla smutná. vedl ji kluk v mojem věku, který tvrdě narayil na církevní pořádky a tradice a když vyjádřil nesouhlas s jejich postojem k referendu pro rodinu, byl dost necitlivě umlčen. a bylo viditelé, jak je stále ublížený. seděla jsem tam a ptala se proč proč lidé přinášejí do církve víc rozporu než souladu, víc boje než smíření? odcházela jsem velmi nepovzbuzená a neměla jsem chuť vůbec cokoli dalšího dělat. marnost nad marnost. trochu ve mě hlodal pocit, že jde jen o další kauzu, ve které se ukazuje zkostnatělost církve a releblii se jen dál rozvrací. když jsem se podívala hlouběji do sebe, viděla jsem, že jsem na tom byla stejně. na začátku mého zájmu stála zbytečná potřeba rebelie a potřeba testovat pevnost a neomylnost instituce. rozhodně nešlo z mojí strany o láskyplný zájem. prostě mi to přišlo vhod. tohle pro mě bylo šokující zjištění o mě samotné, věřte mi, nic příjemného.
v pátek byla další přednáška. anglikánská lesba co pomohla ke zrušení konverzní terapie. původně mě tohle téma dost zajímalo, v průběhu týdne jsem už byla dost rozložená. přesto jsem v pátek s hodinovým zpožděním dorazila na místo debaty a nelituju jediné minuty tam. Jayne Ozanne pro mě byla inspirací ve všem. nešlo ani tak o slova, která říkala a měla opravdovou hloubku, ale o její citlivost, laskavost a opravdovost, kterou naplňovala celou místnost. v každém jejím slově bylo znát, jak moc a opravdově miluje Boha a lidi kolem. ne povrchně, ale hluboce. na konci mluvila o svém snu. nebzl to sen o duhové církvi plné homosexuálních párů, byl to sen o církvi, kde lidé jednají s úctou a na základě lásky jedni k druhým. troufámsi říct, že nikdo neodcházel z místnosti stejný jako do ní přišel. navzdory tomu, kolik jsem tam potkala zraněných lidí, kterým církev ublížila tolik, že jen těžko hledají odvahu poznávat Boha, odcházela jsem s nadějí. nadějí a snem, že jednou bude církev taková, jak jí popisuje Jayne.
když jsem šla v sobotu průvodem, nesla jsem jedno velké "omlouvám se". jen v srdci, ale přesto. omlouvám se za církev, která je plná omylných a zraněných lidí, omlouvám se za sebe a své nesmyslné touhy bořit místo budování, omlouvám se, sa všechny překážky, které jsem kdy já nebo církev kladla lidem do cesty za bohem. došlo mi, že bez Boha to opravdu nezvládneme. nikdy nedovedeme vést církev lépe než ten, kdo ji založil a pokud jsme namyšleně přesvědčeni o opaku, pak se ženeme širokou cestou a spolu s námi i spousta dalších, kteří nám důvěřují a jen Boží milost nám z toho může pomoct pryč.
vždycky chci nést hrdě duhovou vlajku, ne proto abych provokovala, ale protože duha je znamení božího slitování. nade mnou, nad tebou, nad námi.
Komentáře
Okomentovat