pokec, odpojení z matrixu a kérky
Posledních pár měsíců bylo hektickejch. nová práce, nové bydlení, nové učení. možná vám dlužím trochu vysvětlení, proč jsem vypadla ze zajetejch kolejí. zjistila jsem, že můj život je tady. tady ve velkoměstě, který vám každej den servíruje porci kultury, senzace, sociálního kontaktu, barev a vůní, inspirace a tolerance. rozhodla jsem se skoncovat se snahami být malá milá maloměstská dcerka a navzdory své lásce k rodičům a rodné hroudě jsem se zase vrátila ke kořenům. do toho všeho jsem se konečně odhodlala jít za tím, co jsem vždy chtěla, studovat psychologii. přihlásila jsem se do kurzu, rozeslala přihlášky na všechny velké univerzity (i když tajně jsem doufala v Prahu) a začala panikařit. kvantum informací, které po nás u přijímaček chtěli, mi přišlo tak absurdní, že čím víc se blížil termín písemných testů, tím víc jsem kapitulovala a tím víc jsem se začala modlit. ukázalo se, že písemné testy nakonec nebyly zdaleka to nejhorší a všema jsem více či méně úspěšně prošla do dalších kol. docela stačilo mít všech pět pohromadě a taky dost trpělivosti při čekání ve frontách a dobrej opalovací krém! Oceňuju, že v Olomouci se o nás starali natolik, že napekli i koláčky (hádejte, pro kterou školu jsem se nakonec rozhodla :D). ústní pohovory byly jinej mazec. první byly v
Olomouci. při pohledu na rozpis, kde každý hlásící se měl před jménem a za jménem miliardu titulů jsem měla chuť se otočit a zmizet. naštěstí jsem tak neučinila, našla jsem si pěkný místo na podlaze a sledovala všechen ten ruch. po chvíli jsem se zapovídala s ostatními čekajícími a vlastně z toho byly příjemné tři hodiny celkem bez nervů. atmoška v olomouci byla uvolněná, lidi si povídali, podporovali se, vyptávali se, nechyběly ale ani slepičky, co v hloučku společně panikařily a snažily se dohnat co nestihly a nacpat si do hlavy ještě nějaký informace. samozřejmě jsem schytla k pohovoru vedoucího katedry, nejvíc obávaného vyučujícího. pokec jsem uhrála na tetování o kterým sami začali a pak už to jelo víceméně bez problémů, hodně smíchu, žádná křeč, takže cajk.
Brno bylo mnohem vystresovanější, na chodbě jsem si připadala jako v čekárně u zubaře a ticho pročísly jen zoufalé otázky čekajících pokaždé, když někdo vyšel od komise. Pokec opět milý, vyučující po obědě, takže půlka mozku zaměstnaná trávením, naproti mě holka tak v mojem věku. bezděčně jsem se zamyslela, že už jsem touhle dobou mohla být na jejím místě. zas trochu srandy kolem tetování a lehká diskuze o mojí práci. cajk, navíc jsem šla dobrovolně na začátku a tím pádem žádný dlouhý čekačky.
Praha byla neuvěřitelná. První hodina čekání na videozáznam, který jsme měli skouknout a popsat. matka co si s děckama vystřihuje. hodně záživný. na chodbě namyšlení snobáci, co sežrali moudrost světa, to chceš. přesto jsem tam našla pár fajn lidí na pokec a pár exotů na pozorování. po hodinách čekání konečně pohovor. hodnej a zlej policajt, paní co mi oznámila, že nechápu, jak můžu bejt tak tupá na obecnosti a tak chytrá v tom ostatním. asi nějakej fail ne? asi jo! jinak fajn pokec o panu Zimbardovi a romské mládeži. pak si mě paní asistentka odvedla dál, žádný počty bodů, žádný naschle? Jako vážně? Po pár dalších hodinách čekání další fajn pohovor o tetovačkách a predestinaci jménama a pak politováníhodnej výsledek. prej jsem super a moc mi fandí, ale ty testy jsem prostě posrala. hm, to jsem věděla od začátku. takže naschle, ale rozhodně to musíte dělat!
jak je asi jasný, v Praze mě nechtěli, v Brně a Olomouci jo. a kam chci já? rozhodla jsem se pro Olomouc. Brno je krásný, ale není pro Praha. sorry. stačilo mi to k tomu, abych věděla, že zkušenosti jsou víc než hlava plná teorie, protože to se vždycky dá dohnat přes noc.
další super věcí bylo to, že jsem chvíli vypadala z fejsbukovýho světa. bylo to komplikovaný, některý konverzace se prostě odehrávaj jen tam a když nejseš v matrixu, jako bys nebyl, co už, přežila jsem a bylo mi fajn. žádný reklamy, žádný vzlyky, žádný dokonalý životy. jen ten můj. nechybělo mi to. fakt ne.
no a co jsem dělala pak? slavila a válela se a tak trochu se kreativně vyžívala. poprvý jsem byla svědek na svatbě, takže jsem tejden vystřihovala srdíčka, pletla věnečky a pekla dorty. bylo to skvělý. přírodní. krajkový, romantický a počasí tak nějak pochopilo tu skrytou dynamiku vztahu novomanželů. chvíli déšť, chvíli slunce, ale večer suchej a poklidnej. tak to má bejt, aspoň bylo vzrůšo!
a pár díků na závěr
díky mámo, že jsi ve všem se mnou.
díky babi, že díky tobě pravidelně neumírám hlady na konci měsíce.
díky táto, že nemáš pindy, když dělám to, co mě baví a vždycky mě vyvezeš do divočiny.
díky sušenko, že jsi mě cestou na hory nepoblil.
díky ty-víš-kdo za dary, které mají víc než materiální hodnotu, díky, že pro tebe prachy nic neznamenaj.
a taky díky za všechny kafe a obejmutí, co mě tím vším provázej!
a za odměnu oznamuju, že teď už se budu věnovat výhradně tvorbě, hlavně té tetovací, takže pokud snad toužíte po nějaké mé kérce, pište nebo očekávejte v nejbližší budoucnosti první návrhy
budou jistě tak trochu #mimomisu ♥
jo a moje láska má nový výplody kojící matky
Olomouci. při pohledu na rozpis, kde každý hlásící se měl před jménem a za jménem miliardu titulů jsem měla chuť se otočit a zmizet. naštěstí jsem tak neučinila, našla jsem si pěkný místo na podlaze a sledovala všechen ten ruch. po chvíli jsem se zapovídala s ostatními čekajícími a vlastně z toho byly příjemné tři hodiny celkem bez nervů. atmoška v olomouci byla uvolněná, lidi si povídali, podporovali se, vyptávali se, nechyběly ale ani slepičky, co v hloučku společně panikařily a snažily se dohnat co nestihly a nacpat si do hlavy ještě nějaký informace. samozřejmě jsem schytla k pohovoru vedoucího katedry, nejvíc obávaného vyučujícího. pokec jsem uhrála na tetování o kterým sami začali a pak už to jelo víceméně bez problémů, hodně smíchu, žádná křeč, takže cajk.
Brno bylo mnohem vystresovanější, na chodbě jsem si připadala jako v čekárně u zubaře a ticho pročísly jen zoufalé otázky čekajících pokaždé, když někdo vyšel od komise. Pokec opět milý, vyučující po obědě, takže půlka mozku zaměstnaná trávením, naproti mě holka tak v mojem věku. bezděčně jsem se zamyslela, že už jsem touhle dobou mohla být na jejím místě. zas trochu srandy kolem tetování a lehká diskuze o mojí práci. cajk, navíc jsem šla dobrovolně na začátku a tím pádem žádný dlouhý čekačky.
Praha byla neuvěřitelná. První hodina čekání na videozáznam, který jsme měli skouknout a popsat. matka co si s děckama vystřihuje. hodně záživný. na chodbě namyšlení snobáci, co sežrali moudrost světa, to chceš. přesto jsem tam našla pár fajn lidí na pokec a pár exotů na pozorování. po hodinách čekání konečně pohovor. hodnej a zlej policajt, paní co mi oznámila, že nechápu, jak můžu bejt tak tupá na obecnosti a tak chytrá v tom ostatním. asi nějakej fail ne? asi jo! jinak fajn pokec o panu Zimbardovi a romské mládeži. pak si mě paní asistentka odvedla dál, žádný počty bodů, žádný naschle? Jako vážně? Po pár dalších hodinách čekání další fajn pohovor o tetovačkách a predestinaci jménama a pak politováníhodnej výsledek. prej jsem super a moc mi fandí, ale ty testy jsem prostě posrala. hm, to jsem věděla od začátku. takže naschle, ale rozhodně to musíte dělat!
jak je asi jasný, v Praze mě nechtěli, v Brně a Olomouci jo. a kam chci já? rozhodla jsem se pro Olomouc. Brno je krásný, ale není pro Praha. sorry. stačilo mi to k tomu, abych věděla, že zkušenosti jsou víc než hlava plná teorie, protože to se vždycky dá dohnat přes noc.
další super věcí bylo to, že jsem chvíli vypadala z fejsbukovýho světa. bylo to komplikovaný, některý konverzace se prostě odehrávaj jen tam a když nejseš v matrixu, jako bys nebyl, co už, přežila jsem a bylo mi fajn. žádný reklamy, žádný vzlyky, žádný dokonalý životy. jen ten můj. nechybělo mi to. fakt ne.
no a co jsem dělala pak? slavila a válela se a tak trochu se kreativně vyžívala. poprvý jsem byla svědek na svatbě, takže jsem tejden vystřihovala srdíčka, pletla věnečky a pekla dorty. bylo to skvělý. přírodní. krajkový, romantický a počasí tak nějak pochopilo tu skrytou dynamiku vztahu novomanželů. chvíli déšť, chvíli slunce, ale večer suchej a poklidnej. tak to má bejt, aspoň bylo vzrůšo!
a pár díků na závěr
díky mámo, že jsi ve všem se mnou.
díky babi, že díky tobě pravidelně neumírám hlady na konci měsíce.
díky táto, že nemáš pindy, když dělám to, co mě baví a vždycky mě vyvezeš do divočiny.
díky sušenko, že jsi mě cestou na hory nepoblil.
díky ty-víš-kdo za dary, které mají víc než materiální hodnotu, díky, že pro tebe prachy nic neznamenaj.
a taky díky za všechny kafe a obejmutí, co mě tím vším provázej!
a za odměnu oznamuju, že teď už se budu věnovat výhradně tvorbě, hlavně té tetovací, takže pokud snad toužíte po nějaké mé kérce, pište nebo očekávejte v nejbližší budoucnosti první návrhy
budou jistě tak trochu #mimomisu ♥
jo a moje láska má nový výplody kojící matky
Komentáře
Okomentovat