ještě jeden malej krok

"proč tam pořád jezdíš?" tahle otázka mě zaskočila nepřipravenou. tehdy se mě můj nejlepší kamarád ptal, proč se pořád vracím domů, tam, kde jsem zažila největší zranění, na místo, odkud jsem nespočetněkrát utekla a které mi připomíná moje pády a selhání. odpověď se skrývá v tomhle. možná se vracím, abych si znovu a znovu připomínala, odkud vycházím, co je za mnou a abych si uvědomila, že bych měla být pokornější. abych si uvědomila svou malost a křehkost. taky se sem jezdím rozplynout, zmizet na chvíli z povrchu a nabrat inspiraci. za ty roky jsem si nastřádala velkou spoustu drobností, které mě vždycky znovu obklopí neopakovatelným tvořivým kouzlem, připomenou mi momenty, kdy jsem byla šťastná i kdy jsem zoufale volala Tátu, aby mi pomohl. jsou to věci a prostředí, který mě naplňují láskou ke kráse i k jejímu stvořiteli.

když jsem dneska seděla ve svém ateliéru plném všech těch maličkostí, přemýšlela jsem, jak křehkou rovnováhu jsem si v životě vytvořila a jak moc bych chtěla umět chodit po té tenké lince. před časem jsem si uvědomila, že život není závod. všichni to víme, ale je těžký se tím řídit. už vím, že nejde žít od jedné výzvy ke druhé, od jednoho cíle ke druhému, živit se úspěchem a obdivem lidí a hledat instantní zážitky. k opravodýmu štěstí je vždycky třeba udělat ještě jeden další krok navíc. vždycky jsem všechno dělala tak nějak napůl, spokojila jsem se tím, že vím, že to dokážu, když budu chtít, ale nikdy jsem ten krok navíc neudělala. vždycky mi stačilo dojít na zápraží, ale nikdy nevstoupit. stačily mi všechny ty bujné představy o tom, jak krásné by bylo vejít dovnitř, představovala jsem si, co všechno bych tam mohla zažít a koho bych tam mohla potkat, ale nikdy jsem nevzala za kliku. snad ze strachu, že to, co by tam opravdu bylo by nikdy nemohlo předčít moje představy, a tak jsem spokojeně odcházela zas o dům dál. vždycky. přiznávám, jsem tak trochu srab a tak trochu lenoch. ten další krok chce totiž většinou pořádnou dávku odhodlání a někdy, když je člověk už moc unavenej, tak i trochu bolí. a co nám říká svět? když to bolí a je to nepříjemný, jdi od toho.

jiný to je, když jseš na horách, tam musíš jít, neexistuje nedojít až nahoru a někdy je to nuda a někdy seš tak unavená, že každej další krok bolí. někdy si nedokážeš užít tu cestu, lidi, přírodu. naposled jsem brblala, bylo horko a cesta byla monotónní. zaměřila jsem se na to, abych co nejdřív dorazila nahoru, abych už to měla za sebou. a pak jsem se zastavila, nechci celý život zatínat zuby a říkat si "ať už jsem tam" protože pak tam dojdu a zjistím, že jsem si neužila nic z toho, žádnou vůni, hezkou kytku, výhled, přítomnost mých nejbližších, prostě jsem jen šla a přála si to mít za sebou. je to smutný, ale dá se takhle proží celej život.

jsem šťastná, že žiju život, ve kterém se můžu zastavit, nadechnout, žít v přítomnosti, být s Tátou i lidmi, které miluju a tvořit. a taky dělat malý kroky, který vedou k velkým věcem, hlavně ty, který překračujou práh a vstupujou do dveří. i když tím riskuju, že cokoli bude za nimi nebude tak dobré jako moje fantazie, doufám, že to bude mnohem lepší. v bibli je to jasně napsaný "co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, co člověku ani na mysl nepřišlo, to Bůh připravil pro ty, kteří ho milují".